1. Kapitola – Půjčka na pár kliknutí
Adam seděl v malém bytě v centru Brna, jeho oči hypnotizovaly obrazovku notebooku. Grafy kryptoměn vypadaly nadějně – ještě před pár týdny. Teď padaly dolů rychleji než jeho nálada.
„To se otočí… musí,“ mumlal si a sevřel plechovku energeťáku.
Na účtu měl dvě stovky. Nájem? Nezaplacený. Jídlo? No, zásoby instantních nudlí se ztenčovaly. Chtěl udělat životní obchod, místo toho sledoval, jak se jeho investice vypařuje.
„Potřebuju cash. Hned.“
Rozklikl reklamu: „Půjčky ihned! Rychlá online žádost bez ručitele!“
Vyplnil pár políček, naskenoval občanku a – bum! – do pěti minut mu přišla SMS:
„Gratulujeme! 50 000 Kč právě připsáno na váš účet.“
2. Kapitola – Sladká iluze
Znovu investoval. Tentokrát víc. Ceny měly přece letět nahoru, to psali všude. Jenže… neletěly. Spíš padaly. Stejně jako jeho naděje.
Do týdne byl bez peněz. A pak přišla první splátka.
„5 800 Kč?! Za jeden měsíc?!“
Čísla mu tančila před očima. Předpokládal, že to začne splácet až za pár měsíců. Že vydělá a všechno vrátí. Jenže realita byla jiná.
Přišla další upomínka. A další. Začaly volat neznámá čísla. Přestal zvedat mobil. Ignoroval emaily. A pak… někdo zaklepal na dveře.
3. Kapitola – Neznámá čísla
„Pane Novotný, musíme s vámi URGENTNĚ mluvit o vašem závazku!“
Adam vypnul mobil a zahodil ho na postel. Další upomínka. Už čtvrtá za týden. SMSky nečetl. E-maily ignoroval.
„Když to nevidím, neexistuje to…“ přesvědčoval sám sebe.
Jenže realita se nedala tak snadno vypnout.
V obchodě mu karta zamítla platbu. Neměl ani na pitomý chleba. Musel prosit kámoše, aby mu půjčili stovku na jídlo. Připadal si jako úplný loser.
Když večer dorazil domů, znovu zazvonil telefon. Neznámé číslo.
Pak druhé. Třetí.
A pak SMS:
„Pokud do 24 hodin nezaplatíte splátku, předáme váš případ k vymáhání.“
Začal se potit. Věděl, že je v háji.
A pak… někdo zaklepal na dveře.
4. Kapitola – Dveře pravdy
Klepání na dveře bylo naléhavé. Adam se ani nehnul.
„Třeba to není kvůli dluhu…“ snažil se uklidnit.
Pak se ozval hluboký hlas:
„Pane Novotný? Víme, že jste doma. Můžeme si promluvit?“
Jeho srdce se rozbušilo. Tohle nebyl jen nějaký otravný telefonát.
Opatrně přešel ke kukátku. Venku stáli dva muži. Černé bundy, vážné výrazy. V ruce složka s papíry.
Exekutoři.
Adam si zakryl pusu, jako by ho to mohlo učinit neviditelným.
„Co teď?“ Přemýšlel horečně. Mohl by předstírat, že není doma? Ale oni věděli…
Klepání zesílilo.
„Máme pro vás důležité informace. Otevřete, nebo to budeme řešit jinak.“
Hlavou mu prolétly všechny scénáře. Ignorovat je? Špatný nápad. Zavolat někomu o pomoc? Neměl komu. Utéct? Nebyl kam.
Cítil, jak se mu dělá nevolno. Pomalu otočil klíčem v zámku.
Dveře se otevřely…
A realita ho zasáhla jako ledová sprcha.
5. Kapitola – Sliby a lži
Adam stál ve dveřích jako přimražený.
Jeden z mužů, vysoký chlap s ostrými rysy, vytáhl z bundy papír a podal mu ho.
„Exekuční výměr. Máte dluh ve výši 78 462 Kč. Pokud nezaplatíte, přistoupíme k dalším krokům.“
Adamovy ruce se roztřásly. Sedmdesát osm tisíc?! Jak to mohlo tak rychle narůst?
„Já… nemám ty peníze,“ vykoktal.
Muž si povzdechl. „To říká každý. Ale nějak se k nim dostat musíte. Jinak vám začneme zabavovat majetek.“
Adam se rozhlédl po bytě. Co by mu asi tak vzali? Starý notebook? Ošoupanou sedačku? Lednici, co sotva chladí?
„Najdu způsob, jak to zaplatit. Potřebuju jen víc času.“
„Čas? Ten už nemáte,“ řekl druhý muž.
Adam měl pocit, že se dusí. Musel něco vymyslet. Nějak to zamluvit, získat čas.
„Mám investici. Brzy se mi vrátí peníze. Jen pár týdnů a můžu splatit všechno.“
Byla to lež. Totální nesmysl. Ale co měl dělat?
Exekutor pokrčil rameny. „Dobře. Máte tři dny, jinak podnikneme další kroky.“
Podal mu další papír. „Oficiální výzva k úhradě.“
Adam se podíval na dokument a v hlavě mu hučelo. Tři dny. Musí sehnat peníze. Nějak. Jakýmkoliv způsobem.
6. Kapitola – Hledání úniku
Adam zavřel dveře a sesunul se na podlahu. Srdce mu bušilo jak splašené.
Tři dny.
To bylo všechno, co měl.
Mozek mu jel na plné obrátky. Jak sehnat prachy?
- Požádat rodiče? – Ne, ti sami nemají moc peněz. A stejně by mu kázali.
- Kamarádi? – Těžko. Měl kámoše, co by mu půjčili pár stovek, ale ne desítky tisíc.
- Brigáda? – Haha, dobrý vtip. Potřeboval cash hned.
Nelegální možnosti?
Napadlo ho pár věcí.
- Sázky? – Ale neměl co vsadit.
- Podvody? – Na to neměl žaludek.
- Něco prodat? – Jenže co? Starý mobil? Notebook? To by mu nepomohlo.
Zoufale projížděl internet. A pak narazil na něco zajímavého.
„Rychlá půjčka do 100 000 Kč – bez registru, bez otázek. Peníze ihned na účet!“
Srdce mu poskočilo. Bylo to přesně to, co potřeboval!
Další půjčka by ho mohla zachránit.
Klikl na odkaz.
7. Kapitola – Temná nabídka
Adam vyplnil žádost během pár minut.
„Kolik chcete půjčit?“ – 80 000 Kč.
„Na jak dlouho?“ – Neřešil, dal nejdelší dobu splácení.
„Souhlasíte se smluvními podmínkami?“ – Klikl na ANO, aniž by je četl.
Odesláno.
Nervózně sledoval telefon. Trvalo to sotva deset minut, než mu přišla SMS:
„Vaše žádost byla schválena. Peníze budou na účtu do hodiny.“
Bylo to až moc snadné.
A pak mu zazvonil telefon.
Neznámé číslo. Zvedl to.
„Dobrý den, pane Novotný. Volám ohledně vaší půjčky. Mám tu jen poslední formalitu.“
Hlas na druhém konci byl klidný, profesionální, ale něco v něm znělo… divně.
„Samozřejmě. Co potřebujete?“ zeptal se Adam.
„Jde o garanci splácení. U takto vysoké částky potřebujeme menší zajištění.“
Adam polkl. „Jako co?“
„Něco jednoduchého. Můžete poslat kopii občanky, fotku vašeho podpisu a… třeba i přístupové údaje k vašemu internetovému bankovnictví.“
COŽE?!
„Počkejte… proč byste potřebovali moje přihlašovací údaje?“
„To je běžný postup. Potřebujeme si ověřit vaši platební historii. A nebojte, nejde o nic závazného. Jen pojistka, že budete splácet.“
Adamovi se stáhl žaludek. Tady něco nehrálo.
8. Kapitola – Dno
Adam svíral telefon a snažil se myslet.
Přístup do internetového bankovnictví?! To přece není normální.
„Ehm… to je trochu zvláštní požadavek,“ řekl opatrně.
Chlápek na druhém konci se zasmál. „Chápu, že to zní netypicky, ale věřte mi, je to jen formalita. Když budete splácet včas, nic se nestane.“
Adam věděl, že to smrdí. Ale taky věděl, že potřebuje ty peníze. HNED.
„A když to nepošlu?“
„Pak vám půjčku bohužel nemůžeme schválit.“
Ticho.
Adam se podíval na zůstatek na účtu. 0 Kč. A zítra mu můžou začít zabavovat věci.
Byl v pasti.
Měl jen dvě možnosti:
- Poslat, co chtějí, a risknout, že ho podvedou.
- Odmítnout, ale pak nebude mít vůbec nic.
Hlava mu hučela. Bylo to jako stát na hraně propasti.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Pošlu to.“
9. Kapitola – Pomoc od nečekaného člověka
Adam odeslal fotku občanky, podpis a – i když mu z toho bylo zle – přístupové údaje k bankovnictví.
„Výborně, pane Novotný. Peníze budou do hodiny na vašem účtu,“ řekl hlas na druhé straně.
Hovor skončil.
Adam si promnul obličej. Co jsem to sakra udělal?
Uběhlo pět minut. Deset.
Přišla SMS. Očekával potvrzení o převodu.
Ale…
„Z vaší banky byl proveden převod: -78 462 Kč.“
COŽE?!
Adam otevřel bankovní aplikaci. Jeho účet byl prázdný.
Všechno zmizelo.
Telefon mu znovu zazvonil. Neznámé číslo. Zvedl to se třesoucíma rukama.
„Děkujeme za důvěru, pane Novotný. Právě jste nám neoficiálně podepsal, že jste s transakcí souhlasil. Nebojte, nebudeme vás už obtěžovat.“
Hlas byl tentokrát jiný. Klidnější. Posměšnější.
Podvedli ho. Sejmuli ho jak malého kluka.
Adam cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Nevěděl, jestli se mu chce křičet, brečet nebo prostě někam zmizet.
Byl na dně. Totálně.
Seděl na posteli a zíral na telefon. Co teď?
Pak si vzpomněl na jednoho člověka, který mu kdysi řekl:
„Až budeš v háji, ozvi se. Nenechám tě v tom.“
Lukáš.
Bývalý kolega z práce, teď úspěšný podnikatel. Neviděli se měsíce. Ale možná… možná by mu mohl pomoct.
Adam vytočil jeho číslo.
Telefon zvonil.
Jednou. Dvakrát.
A pak se ozvalo:
„Brácho! Kde ses flákal? Potřebuješ něco?“
Adam polkl. „Jo. Potřebuju pomoc.“
10. Kapitola – Plán na nový začátek
Lukáš mlčel.
„Počkej, počkej… takže ty mi chceš říct, že ses nechal napálit podvodníkama, přišel jsi o všechno a teď ti hrozí exekuce?“ zopakoval nevěřícně.
„Jo,“ hlesl Adam.
„Ty vole, Adame…“
Bylo slyšet, jak si Lukáš povzdechl.
„Máš už aspoň nějaký plán, jak to řešit?“
Adam si promnul oči. „Nevím… nemám nic. Fakt nevím, co dělat.“
Lukáš se na chvíli odmlčel. Pak řekl:
„Dobře. Sejdeme se. Teď hned. Kafe na Moraváku?“
Adam vyrazil.
Seděli naproti sobě v malé kavárně. Lukáš usrkával espresso, Adam míchal svůj čaj, i když už dávno vystydl.
„Tak poslouchej,“ začal Lukáš. „Máš dvě možnosti. První: dáš se dohromady, přestaneš dělat blbosti a začneš makat. Druhá: sesypeš se, ale to tě nikam nedostane.“
„A co když už jsem v takový díře, že se z ní nejde dostat?“
Lukáš se usmál. „Každá díra má východ. Jen ho musíš najít.“
Adam si povzdechl. „Dobře. Tak kde mám začít?“
Lukáš se opřel. „Mám kamaráda, co shání lidi na IT support. Práce na tři měsíce, dobře placená. Sice to není programování, ale dostaneš stabilní prachy. Ber nebo nech být.“
Adam se na něj podíval. Bylo to ponižující. Vrátit se k základní práci, když chtěl být někde úplně jinde. Ale…
Neměl na výběr.
„Beru.“
Lukáš se usmál. „Správná volba, kámo. A teď si napiš plán. Práce, splácení, nový začátek. Žádný další půjčky, jasný?“
Adam přikývl. Možná… možná ještě nebylo všechno ztracený.
11. Kapitola – První krok k záchraně
První den v nové práci byl… zvláštní.
Adam seděl u počítače a odpovídal na dotazy zoufalých zákazníků. „Zkusil jste to vypnout a zapnout?“ se stalo jeho mantrou.
Nebyla to programátorská kariéra, o které snil. Ale byla to šance. A teď si nemohl dovolit být vybíravý.
Po prvním výplatním dnu seděl nad svým bankovním účtem a poprvé po dlouhé době se necítil jako úplný loser. 20 000 Kč na účtu.
Čas začít splácet.
Přihlásil se do online rozhraní exekutorů a poslal první splátku. 5 800 Kč pryč.
Bylo to nepříjemné, ale tentokrát věděl, že to dělá správně.
„Dobrá práce, kámo,“ napsal mu Lukáš, když mu to řekl. „Teď vydrž.“
Adam věděl, že to nebude lehké. Ale aspoň poprvé po dlouhé době viděl světlo na konci tunelu.
12. Kapitola – Pomalý výstup
Měsíce ubíhaly. Každou výplatu si Adam rozdělil:
✅ Nájem – zaplaceno.
✅ Jídlo – žádné luxusy, ale hlady neumře.
✅ Splátka – další skoro šestka pryč.
Po třech měsících měl splaceno 18 000 Kč.
To byla dobrá zpráva.
Špatná zpráva? Zbývalo ještě 60 462 Kč.
Jednoho večera si sedl ke stolu a začal si psát plán. Musí najít způsob, jak splácení urychlit.
Co zkusit?
1️⃣ Freelancing? – Pár menších zakázek na kódování by zvládl.
2️⃣ Brigády? – Víkendy mohl makat navíc.
3️⃣ Minimalismus? – Žádné hlouposti, jen nutné výdaje.
Začal makat. Každou volnou chvíli věnoval práci. Méně Netflixu, více kódu.
Za další dva měsíce poslal dvojnásobnou splátku.
Pomalu, ale jistě se dostával ven.
13. Kapitola – Poslední splátka
Uběhlo osm měsíců.
Adam seděl u počítače a zíral na čísla. Na účtu měl přesně 5 862 Kč.
Dnes zaplatí poslední splátku.
Klikl na „Odeslat platbu“ a sledoval, jak se jeho účet vynuluje.
Dlužná částka: 0 Kč.
Ulevilo se mu. Po roce noční můry byl konečně volný.
Telefon zazvonil. Neznámé číslo.
Ne… už zase?
Zvedl to.
„Dobrý den, pane Novotný. Volám ohledně vaší půjčky.“
Adamovi ztuhla krev v žilách. To nemůže být pravda… vždyť už všechno zaplatil!
„Jaké půjčky?“ dostal ze sebe.
„Tu, kterou jste si vzal u soukromého věřitele. Podle našich záznamů stále dlužíte 35 000 Kč.“
Adam se rozklepal. To nebylo možné!
„Musíte se splácením začít ihned, jinak podnikneme právní kroky.“
Byl zpátky na začátku.
14. Kapitola – Vítězství?
Adam se snažil dýchat.
„To musí být chyba,“ řekl do telefonu.
„Bohužel ne, pane Novotný. Vzali jste si půjčku od nebankovního subjektu, který účtuje dodatečné poplatky. Celková částka k úhradě je 35 000 Kč.“
Adamovi se zatočila hlava. Další skrytý dluh? To si snad dělají srandu!
Zavolal Lukášovi.
„Tohle je podvod, Adame,“ řekl Lukáš okamžitě. „Musíme zjistit, kdo za tím stojí.“
Začali pátrat. Lukáš oslovil právníka a ten potvrdil: „Tohle je lichva. Můžeme to napadnout.“
Adam napsal stížnost na finančního arbitra a obrátil se na policii.
Poprvé v životě se rozhodl bojovat.
Trvalo to týdny, ale pak přišla odpověď:
„Vaše pohledávka byla uznána jako neplatná. Není třeba nic splácet.“
Byl volný. OPRAVDU volný.
Tentokrát napořád.
15. Kapitola – Lekce na celý život
Adam seděl v kavárně naproti Lukášovi.
„Tak co, kámo? Jaký to je, nemít nad sebou gilotinu?“ usmál se Lukáš.
Adam se napil kafe. Poprvé po dlouhé době chutnalo jinak. Bez hořkého pocitu viny, bez stresu.
„Jako kdybych se znova narodil,“ přiznal.
Poučil se.
Už nikdy si nevezme nepromyšlenou půjčku.
Už nikdy neklikne na něco, co zní „až moc snadně“.
Už nikdy nebude ignorovat realitu.
Dostal druhou šanci. A tentokrát ji nepromarní.
EPILOG
O rok později…
Adam seděl u počítače ve své nové kanceláři. Měl stabilní práci. Žádné dluhy.
Na stole ležel papír s nabídkou bankovního úvěru. „Výhodná půjčka! Stačí pár kliknutí.“
Adam se usmál. Tentokrát věděl, co dělat.
Zmačkal papír a hodil ho do koše.